Dobrý den, děkuji, prosím, na shledanou. To je taková základní komunikační výbava, kterou by si člověk měl odnést z domova. Kdysi jsem byla na autorském čtení jednoho anglického spisovatele, který psal česky o Češích. Na otázku, co ho nejvíc překvapilo, odpověděl, že to naše zdravení ve výtahu.
Udivilo ho (příjemně), že i když do výtahu nastoupí adolescentní týpek s kapucí na hlavě, tak alespoň zahučí něco jako: “Dobrý den”.
Na tom čtení mi konečně došlo, proč na mě ve výtazích v Paříži a v Londýně koukali jako na venkovana, když jsem při vstupu hlasitě a zřetelně pozdravila. Něco mi říká, že ti investiční bankéři, ke kterým jsem přistoupila, měli co dělat, aby se jim z toho leknutí nevylilo značkové kafe na ještě značkovější oblek. Tenkrát jsem totiž netušila, že moje dobré vychování původem ze slezského venkova, není tak úplně dost dobré pro destinace jako je pařížská La Défense.
Zdá se, že se k této metě začínáme blížit i u nás. Nedávno si mi jedna kolegyně ze vzdělávání postěžovala: “Učíme mladé manažery, jak správně komunikovat, jak řídit lidi a kde co, ale většina z nich neumí pozdravit, poprosit, poděkovat.”
Možná je to jen subjektivní dojem. Možná je to opravdu tak a něco se tu mění. Nejsem komentátor společenských pořádků a už vůbec nemám chuť lomit rukama nad nezvedenou mladou generací (naše děti jako správní venkovani zdraví).
Jsem přesvědčená, že v komunikaci ta výše uvedená slova hodně pomáhají. Alespoň mně se zdvořilost vždycky vyplatila. Takže díky a na shledanou.
Nejnovější komentáře